Kočka v náboženství a umění
Pravěk a starověk
Původ kočky domácí jakožto domestikovaného zvířete najdeme na Středním východě, kde byly v jeskyních dávných lidí nalezeny v hromadách odpadků její kosti. Dnes však můžeme jen odhadovat, měl-li tehdejší člověk kočku jako mazlíčka či hubiče hlodavců, nebo jen jako pestrý prvek v jídelníčku. Pro onu první variantu by mluvil fakt, že člověk šelmu velice záhy začal obdivovat, mnohdy přímo zbožňovat, jak dokazují studie života ve starověkém Egyptě, kde také začínáme mluvit o původu skutečně domácích koček. Z Egypta totiž pocházejí právě nám známé kočky bez rodokmenu.
Život koček ve starověkém Egyptě byl - tedy alespoň z existenčního hlediska - velice záviděníhodný. Po dlouhou dobu nejsvrchovanější egyptský bůh - bůh slunečního kotouče Re - prý přišel v podobě kočky na zem, jeho žena Bastet (mimochodem - anglický výraz pro kotě "pussy" je odvozen právě z tohoto slova ) měla lidské tělo a kočičí hlavu a kočky byly brány jako prostřednice mezi ní a lidmi. Kočky měly své paláce a dokonce celé město Aboo-Pašt a takzvaní "kočičí kněží" se těšili velké společenské vážnosti. Zemřela-li kočka, byla to velká rodinná tragédie - vždyť kočky v domech Egypťanů přespávaly ve zdobených skříních a byly jim nošeny dary. Na památku nebožky kočky si celá rodina vyholila obočí a nechala svého mazlíčka mumifikovat a samozřejmě bohatě obdarovat na posmrtnou cestu. Jiná situace nastala kupříkladu v případě, že se neopatrný Egypťan sám nachomýtl u umírající kočky - za zabití kočky byl tenkrát trest smrti a presumpce viny, byť i domnělý vrah kočky se tak dostal do velkého opovržení společností a nezřídka byl i lynčován. Z hlediska dnešního pohledu značně extrémní, avšak vzpomenu-li si na nikterak řídké případy utýrání koček lidmi z dnešních dnů, uvědomím si, že leckterému z nich by takový egyptský soud slušel. Kočky byly natolik posvátné, že nedotknutelný byl třeba i rejsek, a to jen proto, že ho kočky po usmrcení odmítaly pozřít (rejsci jsou totiž jedovatí).
Důvodem pro vydržování koček však zřejmě ani v Egyptě nebyla jejich magie - panovníci si totiž velmi dobře uvědomovali, že přítomnost mrštných šelem ochraňuje sýpky před hlodavci a tím přímo zvyšuje bohatství jejich země. Stačí citovat jednoho z pozdních egyptských faraónů Šešonka: "Šetřete kočky a starejte se o ně, jinak si budeme muset brzy utahovat opasky." Kočky se dále chovaly například v Indii, kde se bílé kočky staly vrcholem reinkarnační hierarchie, v Číně, kdy se odečítal čas z jejich očí a kde nehlídaly jen obilí, ale také housenky bource morušového, či v Japonsku, kde byla ovšem taková kočka jen pro zámožné. Chudší Japonci si museli vystačit s kočkou z jílu či ze slámy a ti bohatší, co kočku měli, si ji hlídali na vodítku. Kočky se dostali do Řecka i Říma. Dále do Evropy pronikly prostřednictvím křižáků, kteří se s nimi na svých výpravách setkali jako s posvátnými zvířaty muslimů. Ačkoli bychom asi čekali nenávist vůči zvířatům protivníka, když křižáci viděli úctu, se kterou muslimové se šelmami zacházejí, chovali se k nim taktéž zdvořile a do Evropy si je přivezli jako klenot. Díky rozmanitosti původu koček se v Evropě vytvořila bohatá škála kočičích ras.
Zmínil jsem se o tom, proč člověk začal chovat kočku, neuvedl jsem ale, proč si kočka vybrala pro svůj život lidskou společnost. V této otázce všeobecně panuje názor, že kočce bylo příjemné nacházet se tak blízko zdroji potravy a přístřeší, stejně jako se soudí, že pes zůstal s člověkem proto, že mu pomáhal při lovu a pak obdržel snáze svůj díl potravy. O nesprávnosti těchto domněnek nás ale rychle přesvědčí historie - výzkum pramenů z raného středověku ukázal, že pravým důvodem partnerství člověka a kočky (i člověka a psa) byl návyk mláděte na člověka. Pokud žena někde našla kotě či štěně, díky roztomilým rysům zvířete jej přijala za vlastní a začala je kojit - tím se mládě habituovalo a jeho další potomci, vyrůstající stejně tak mezi lidmi, byli stále méně plaší. Samotná "ekonomická výhodnost" soužití s člověkem by k takovému vztahu asi ani nemohla vést.
Středověk
Jestli byla kočka ve starověku srovnávána s bohy a požívala velké úcty, za jednoho jediného boha, kterého prostému středověkému člověku vnutila církev, se na její hřbet sneslo velké utrpení. Kočky se v Evropě rychle rozmnožily a staly se, stejně jako na Středním východě, běžnou součástí měst. Církev, která si narozdíl od starověkých panovníků nechtěla připustit potřebu koček pro regulaci hejn myší, si tak kočku spolu s jinými zvířaty, jako například s ropuchou nebo kozou, vyhlédla jako obětního beránka s označením ďábelského zvířete. Nejlépe to dokládá citace papeže Inocence VIII.: "Kočky jsou stvoření a podoby satanovy. Především černé kočky nemohou nikdy dost trpět."
Středověké nahlížení na zvířata se jednoznačně vymykalo jakékoli racionalitě. Nevybouřené barbarské touhy se v těchto případech dobře snoubily s krátkozrakými církevními dogmaty - vedle úsměvných inkvizičních procesů, jimiž bylo například odsouzení housenek za vstup na farní pozemek, se tak veřejně a k pobavení lidu umučilo mnoho zvířat, kočky nevyjímaje. "V Metách to například dělali tak, že položili železnou klec plnou koček na vysokou hromadu otepí a pak všechno zapálili. V Paříži se podobné radovánky odehrávaly na náměstí Gréve, a kolem hranice tam dokonce rozestavovali sedadla, aby se přízraky mrtvých mohly posadit a těšit se na podívanou. Otepi byly navršeny kolem vysokého stožáru, kterému se říkalo Svatojánský strom. Když plameny dosáhly patřičné výšky, kočky, do té chvíle uvězněné v pytlích nebo koších, byly vypuštěny a vrhaly se ke stožáru jako k jedinému útočišti. Ale kouř je dusil, takže k velkému potěšení publika padaly zpět do plamenů." Tento vztah ke kočkám se ale středověké evropské civilizaci vymstil - epidemie moru, tzv. "černé smrti", která vyhubila velkou část Evropy, byla roznášena přemnoženými potkany.
Novověk
V tomto období se kočky dostaly i do Ameriky. Stalo se tak v roce 1620, kdy se několik koček připlavilo na lodi Mayflower k pobřeží Massachusetts. Vznikla tak americká krátkosrstá kočka.
Novověk proběhl a probíhá ve znamení různých názorů na zvíře z pohledu člověka. Bohužel velkého vlivu se dočkaly teorie dodnes uznávaného francouzského filozofa René Descarta, autora slavného výroku "myslím, tedy jsem". Tento myslitel sedmnáctého století, který tolik uznával racionální přístup a poznání věd, považoval zvířata za "nepřemýšlející bestie". Své poznatky o zvířatech shrnul slovy: "Na světě neexistuje z lidí nikdo tak zaostalý či hloupý, dokonce nevyjímaje ani idioty, kdo by nebyl schopen dát dohromady několik slov a vytvořit z nich větu, kterou by vyjevil své myšlenky, zatímco na druhou stranu tu však neexistuje žádné zvíře, ať je jakkoli dokonalé a žije v sebelepších podmínkách, které by toho bylo schopno...důvodem, proč zvířata nemluví jako my, není skutečnost, že jim k tomu chybí patřičný orgán, ale to, že nemyslí." Neznámý Descartův současník se k tomu vyjádřil takto: "Karteziánští vědci lhostejně tloukli psi a dělali si blázny z lidí, kterým bylo těchto bytostí líto, jako kdyby cítily bolest. Říkali, že zvířata jsou strojky a že výkřiky, které vydávají při každé ráně, jsou jen zvukem vyvolaným pružinkou, která se rozezvučí při doteku, celé tělo ale nic necítilo. Přibíjeli nebohým zvířatům nohy ke stolu, aby mohli provést vivisekci a pozorovat oběh krve, což tenkrát bylo předmětem sporu." Descartovy domněnky ale vyvolaly nesouhlas už u jeho současníků. Podle Voltaira pitvy zvířat naopak dokázaly, že psi mají stejné ústroje citu jako lidé. "Odpovězte mi, vy, kdo věříte, že zvířata jsou pouhé stroje," prohlásil. "Stvořila snad příroda u zvířete všechny orgány k pocitům jen proto, aby nakonec žádné nemělo?"
V průběhu novověku až podnes se tedy úloha koček mění. Praktický význam jejich přítomnosti již nemá těžiště v hubení hlodavců, protože stále méně lidí bydlí na vesnici a určitě ani ti si kočky nepořizují jen pro lov myší. Lidé si kočky pořizují pro radost, pro pobavení a pro společnost. Moderní věda objevuje další zázračné vlastnosti koček - jsou používány jako společnice do domů důchodců, doporučovány stresovaným lidem a pod bedlivým dohledem se provádí dokonce jakási klidová kočičí terapie například duševně chorým. Takové ústavy najdeme například v USA, Kanadě, SRN, Anglie, Skandinávii. Ve Švýcarsku mají dokonce i věznici, ve které se za pomoci malých chlupatých přátel silně snížilo nepřátelské ovzduší a trestanci si koček začali nečekaně zaujatě všímat a starat se o ně. Má se za to, že přítomnost kočky nejenže potěší na duchu, ale ve svém důsledku zklidní napětí, zmenší krevní tlak a zharmonizuje tlukot srdce.
I přesto i dnes můžeme někde ve vztahu ke kočkám pozorovat temný středověk nebo přeživšího Descarta. Často se například nejen na venkově setkáme s hloupou pověrčivostí, která říká kupříkladu to, že těhotná žena by se měla vyvarovat přítomnosti kočky, nejlépe svou kočku zabít, nebo že v noci jsou kočky zlým znamením a mají se zahnat kameny. Dodnes bere zejména starší generace za obyčej, když se přebytečných koťat lidé zbavují utopením.
Poměrně silně se kočičí problematiky týká také v současnosti velice aktuální otázka pokusů na zvířatech. Všeobecně je prezentována jako "nutné zlo" - na jednu stranu člověk zneužívá své nadřazenosti k vědomému týrání mnoha zvířat, na druhou stranu si tím zajišťuje obranu před nemocemi a může zpětně pomoci i zvířatům. Naneštěstí zřejmě "přeživší Descartes" v mysli lidí dopustil, že se těchto procedur dlouhou dobu používalo a možná i stále používá například k účelům kosmetického průmyslu aj. Smutné je, že mnoho koček je na pokusné účely získáno krádeží, za takovéto "zboží" bývá totiž dobře zaplaceno. Díky tomu není divu, že pokud se majiteli nevrátí kočka, obává se opravdu hrůzných konců svého miláčka. Zapřísáhlé kritiky ale může uklidnit fakt, že Česko má hned po Velké Británii nejpřísnější normy pro pokusy na zvířatech.